Najednou mě napadlo:
Lidé, kteří ho také znali, teď možná cítí prázdno. Chodí kolem místa, kde stával, a jejich pohled se ještě instinktivně stočí k tomu, co tu bylo. Někteří si vzpomenou na stín, který v létě poskytoval útočiště, jiní na zvuk deště bubnujícího do jeho listí.
Ten mrazivý soumrak s sebou nesl šeptající ozvěny minulosti. Stál na hřebeni kopce, kde se země setkávala s nebem v mlčenlivém rozhovoru. Před ním se tyčil starý strom, jehož větve se skláněly do temnoty, jako by skrývaly příběhy, které už dávno ztratily svého vypravěče.
Muž měl ruce hluboko v kapsách, jeho silueta se ostře rýsovala proti poslednímu...
„Podívej, jak je krásný.“Chlapec drží dlaně semknuté jako pokladnici. Uvnitř se chvěje něco drobného, živého. Jeho oči září nadšením. „Chytil jsem ho!“ vykřikne a chce se rozběhnout pryč.
„Pusť ho, chlapče.“Klidný hlas staršího muže zazní tiše. Jeho oči hledí kamsi za horizont, jako by už viděl, co se stane. „Motýli nejsou na to, aby byli drženi.“
...
Nejdřív přišlo ticho.Pak dopisy, plné prázdných slov. Hrdinství, čest, oběť.Nikdy neřekli, jak zemřeli.
Po prázdných řádcích přišly bedny.
Těžké, chladné, zapečetěné.Nikdo je neměl otevírat.Nikdo se neměl ptát.
Matka stála a dívala se na svou bednu.Byla těžká. Ale ne tak těžká jako kdysi její dítě.Ne tak velká jako dítě, které ji objímalo, které...
Sešité dráty,stroj v hrudi dál tiká,láska už mlčí.
„Rovnováha není stav. Je to neustálý pohyb.“
Všechno kolem nás je v neustálém víření. Myšlenky, povinnosti, vztahy, svět sám. A my se snažíme najít bod, kde se to všechno na chvíli vyrovná. Jenže rovnováha není něco, co se dá jednou najít a nechat být. Je to neustálá hra napětí a uvolnění, pádů a vzestupů.
Občas nás okolnosti nutí...
Na břehu jezera vidím v dáli muže stojícího po kolena v ledové vodě, jak pozoruje rákosí. Co tam dělá? Není mu zima? Dojdu dál na vyvýšené místo, abych lépe viděl. Pohled mě ujišťuje, že je tam skutečně jen z vody rostoucí rákosí.
Byla to rutina. Znali tu choreografii nazpaměť. On se položil na podlahu, zpevnil tělo, přijal její váhu do paží. Ona se vznesla, lehká jako myšlenka, jako kdyby gravitace byla jen podmíněnou dohodou mezi zemí a vzduchem.
Tisíckrát to udělali správně.
Ale dnes bylo něco jinak.
Pocítil to ve chvíli, kdy se zapřel dlaněmi proti její hrudi a...
Chladný den v lesích. Vítr se proplétá mezi stromy, šeptá jejich prastaré příběhy a nese vůni vlhké půdy. Na lesní cestě kráčí žena, její kroky jsou tiché, ale jisté. Po jejím boku věrně kráčí pes. Její společník na cestě, která se zdá být vždy stejná, a přesto pokaždé trochu jiná.