Vítr se proháněl po otevřených pláních, ohýbal holé větve stromů a vířil suché listí pod nohama. Nebe bylo těžké, zatažené, jako by se každou chvíli mohlo spustit sněžení. Ale ona šla dál. Pevný krok, ruce v kapsách dlouhého kabátu, klidný pohled upřený do dálky.
Na obzoru kráčí, tichá a sama,vítr jí šeptá, zem mlčí němá.Krok za krokem, pomalu dál,minulost v patách, svět kolem spal.
Nebem se táhne ztracený sen,čas jako stíny rozplývá den.Nevím, zda hledá, či jenom jde,kam nohy jí vedou, tam zmizí v šeré.
Jinovid šeptá v tónech mlhy,příběh, co mizí v krajině strmý.
Louky už ztratily poslední zbytky zimní bělosti a teď čekají, až je jaro zbarví do zelena. Vzduch je stále chladný, ale slunce se nevzdává – na okamžik zalévá koruny stromů teplým světlem, než se skryje za těžké mraky.
Snad pod tíhou svědomí mě krajina donutila pokleknout. Vítr z dálky sebral mi dech a oči se zavřely samy.
Chvíli jsem byl. Jen ticho a chladný proud vzduchu, který naráží do mé tváře. Nedovolí mi se nadechnout.
Skláním se ještě hlouběji k promrzlé hlíně.
A pak se ozve šepot – tichý a jasný.
Není to ztraceno. Jsi tu jen netrpělivý....
Vzduch se ochlazoval a světlo se lámalo v teplých odstínech oranžové a zlaté. Cesta, která se táhla podél vody, se leskla od tající jinovatky a zrcadlila poslední zbytky slunečního žáru. Byl to den, který se nechtěl vzdát a držel se obzoru jako člověk, co se nechce rozloučit.
Teplo dlaně. Jemný dotek.Tichý výdech, v němž se rozplyne celý svět.Bruno přivře oči, tělo se uvolní.Není kam spěchat, není co řešit.Jen být.
Sedím na promenádě velkého města. Naproti mně sedí muž v ošoupané bundě. Před sebou má láhev s pitím a kousek chleba v igelitovém sáčku. O svůj kousek chleba se dělí s několika holuby. Kolem něj proudí město – hlučné, plné pohybu. Ale pro něj, stejně jako pro holuby u jeho nohou, je to jen kulisa.S ostychem sahám po fotoaparátu. Co...