Blog

Na břehu jezera vidím v dáli muže stojícího po kolena v ledové vodě, jak pozoruje rákosí. Co tam dělá? Není mu zima? Dojdu dál na vyvýšené místo, abych lépe viděl. Pohled mě ujišťuje, že je tam skutečně jen z vody rostoucí rákosí.

Byla to rutina. Znali tu choreografii nazpaměť. On se položil na podlahu, zpevnil tělo, přijal její váhu do paží. Ona se vznesla, lehká jako myšlenka, jako kdyby gravitace byla jen podmíněnou dohodou mezi zemí a vzduchem.
Tisíckrát to udělali správně.
Ale dnes bylo něco jinak.
Pocítil to ve chvíli, kdy se zapřel dlaněmi proti její hrudi a...

Chladný den v lesích. Vítr se proplétá mezi stromy, šeptá jejich prastaré příběhy a nese vůni vlhké půdy. Na lesní cestě kráčí žena, její kroky jsou tiché, ale jisté. Po jejím boku věrně kráčí pes. Její společník na cestě, která se zdá být vždy stejná, a přesto pokaždé trochu jiná.

Vítr se proháněl po otevřených pláních, ohýbal holé větve stromů a vířil suché listí pod nohama. Nebe bylo těžké, zatažené, jako by se každou chvíli mohlo spustit sněžení. Ale ona šla dál. Pevný krok, ruce v kapsách dlouhého kabátu, klidný pohled upřený do dálky.

Na obzoru kráčí, tichá a sama,vítr jí šeptá, zem mlčí němá.Krok za krokem, pomalu dál,minulost v patách, svět kolem spal.
Nebem se táhne ztracený sen,čas jako stíny rozplývá den.Nevím, zda hledá, či jenom jde,kam nohy jí vedou, tam zmizí v šeré.
Jinovid šeptá v tónech mlhy,příběh, co mizí v krajině strmý.

Louky už ztratily poslední zbytky zimní bělosti a teď čekají, až je jaro zbarví do zelena. Vzduch je stále chladný, ale slunce se nevzdává – na okamžik zalévá koruny stromů teplým světlem, než se skryje za těžké mraky.

Snad pod tíhou svědomí mě krajina donutila pokleknout. Vítr z dálky sebral mi dech a oči se zavřely samy.
Chvíli jsem byl. Jen ticho a chladný proud vzduchu, který naráží do mé tváře. Nedovolí mi se nadechnout.
Skláním se ještě hlouběji k promrzlé hlíně.
A pak se ozve šepot – tichý a jasný.
Není to ztraceno. Jsi tu jen netrpělivý....

Vzduch se ochlazoval a světlo se lámalo v teplých odstínech oranžové a zlaté. Cesta, která se táhla podél vody, se leskla od tající jinovatky a zrcadlila poslední zbytky slunečního žáru. Byl to den, který se nechtěl vzdát a držel se obzoru jako člověk, co se nechce rozloučit.

Teplo dlaně. Jemný dotek.Tichý výdech, v němž se rozplyne celý svět.Bruno přivře oči, tělo se uvolní.Není kam spěchat, není co řešit.Jen být.