Blog

Cesta se line starou alejí a jediný zvuk je vítr co rozechvívá poslední listí z podzimu. Slunce už je tak vysoko, že jeho paprsky pomalu ohřívají kmeny starých javorů. A to znamená jediné – někde tam je konec bloudění.

„Ten západ patřil někomu, kdo už dávno odešel.Obloha plná nevyřčených slov, co zůstala viset mezi námi.A já tam stál… jako stín ve snu"

„Jsi jako ze smečky vyvržená prašivá hyena. Lížeš si krev z vlastních ran jen proto, abys mohl žít svůj život o chvilku déle. A prosíš slunce, aby ještě nezapadlo, protože víš, že s posledním paprskem přijde tvůj konec.Těsně nad ránem, až ti nejodpornější červi dokončí svou práci, vyrostou na onom místě nádherné květiny. Ony totiž vždy vyrostou...

Najednou mě napadlo:
Lidé, kteří ho také znali, teď možná cítí prázdno. Chodí kolem místa, kde stával, a jejich pohled se ještě instinktivně stočí k tomu, co tu bylo. Někteří si vzpomenou na stín, který v létě poskytoval útočiště, jiní na zvuk deště bubnujícího do jeho listí.

Ten mrazivý soumrak s sebou nesl šeptající ozvěny minulosti. Stál na hřebeni kopce, kde se země setkávala s nebem v mlčenlivém rozhovoru. Před ním se tyčil starý strom, jehož větve se skláněly do temnoty, jako by skrývaly příběhy, které už dávno ztratily svého vypravěče.
Muž měl ruce hluboko v kapsách, jeho silueta se ostře rýsovala proti poslednímu...

„Podívej, jak je krásný.“Chlapec drží dlaně semknuté jako pokladnici. Uvnitř se chvěje něco drobného, živého. Jeho oči září nadšením. „Chytil jsem ho!“ vykřikne a chce se rozběhnout pryč.
„Pusť ho, chlapče.“Klidný hlas staršího muže zazní tiše. Jeho oči hledí kamsi za horizont, jako by už viděl, co se stane. „Motýli nejsou na to, aby byli drženi.“
...

Nejdřív přišlo ticho.Pak dopisy, plné prázdných slov. Hrdinství, čest, oběť.Nikdy neřekli, jak zemřeli.
Po prázdných řádcích přišly bedny.
Těžké, chladné, zapečetěné.Nikdo je neměl otevírat.Nikdo se neměl ptát.
Matka stála a dívala se na svou bednu.Byla těžká. Ale ne tak těžká jako kdysi její dítě.Ne tak velká jako dítě, které ji objímalo, které...

Sešité dráty,stroj v hrudi dál tiká,láska už mlčí.

„Rovnováha není stav. Je to neustálý pohyb.“
Všechno kolem nás je v neustálém víření. Myšlenky, povinnosti, vztahy, svět sám. A my se snažíme najít bod, kde se to všechno na chvíli vyrovná. Jenže rovnováha není něco, co se dá jednou najít a nechat být. Je to neustálá hra napětí a uvolnění, pádů a vzestupů.
Občas nás okolnosti nutí...