Zapomeňte. Nejde o zaklínadlo z Harryho Pottera. Dnes jsem s jedním klientem vedl zajímavý rozhovor. Začali jsme u fascií a jejich vlivu na pohybový i nervový systém. Skončili jsme ale u lidské paměti.

Říkal mi, že by si některé věci nejraději nepamatoval. Ještě víc ho ale překvapuje něco jiného. Lidé, kteří mu podle jeho slov před lety velmi ublížili, si dnes stejnou situaci pamatují úplně jinak. A co je zvláštní – po letech mají pocit, že viníkem byl právě on.

Poslouchal jsem ho a uvědomil si, jak zvláštní věc lidská paměť vlastně je.

Máme tendenci představovat si vzpomínky jako fotografie uložené v albu. Že jednou vzniknou, založí se do šuplíku a zůstanou stejné. Jenže mozek takhle nefunguje.

Když nás něco hluboce zasáhne, nevznikne jen obyčejná vzpomínka. Mozek ji propojí s emocemi, tělesnými reakcemi, prostředím i naším tehdejším pohledem na svět. A pokaždé, když se k ní vracíme, vlastně ji znovu otevíráme.

Dlouho se věřilo, že je při každém vybavení jen přehrávána. Dnes víme, že tomu tak úplně není. Na krátký okamžik se znovu stává tvárnou. Mozek ji může uložit téměř beze změny, ale také s novým významem. Tento proces se nazývá rekonsolidace paměti.

Možná právě proto může psychoterapie nebo bezpečný rozhovor pomáhat. Ne proto, že by minulost vymazaly. Ale protože nám umožní podívat se na ni z místa, kde už nejsme tím člověkem, kterým jsme byli tehdy.

S odstupem času.

S novými zkušenostmi.

S větším pochopením sebe sama.

To ale zároveň znamená ještě jednu věc.

Když se dva lidé po letech vrátí ke stejné události, nemusí si ji pamatovat stejně. Každý z nich ji totiž během života znovu a znovu skládal podle vlastních zkušeností, emocí, obran i potřeb. Někdy až do té míry, že oba upřímně věří úplně jinému příběhu.

Ne vždy proto, že by jeden z nich vědomě lhal.

Ale proto, že lidská paměť není videokamera.

Je živý proces.

Někdy máme pocit, že jsme na něco zapomněli.

Jenže mozek často nezapomněl.

Jen přestal danou vzpomínku vytahovat na povrch.

A pak stačí vůně, známé místo, melodie nebo jediná věta… a najednou je všechno zpátky.

Ne proto, že se vzpomínka vrátila.

Ona totiž možná nikdy neodešla.

Možná jsme jen na čas zapomněli, že jsme ji v sobě pořád nosili.

A není to jen psychologická záležitost.

Když se taková vzpomínka vybaví, často se změní dech, svalové napětí i činnost autonomního nervového systému. Tělo se na okamžik může vrátit do podobného stavu, v jakém bylo tehdy. A protože jsou svaly, fascie i nervový systém propojené, může se minulost znovu projevit i fyzicky.

Možná právě proto někdy nepracujeme jen s bolestí zad, ztuhlým krkem nebo omezeným pohybem.

Občas se dotýkáme i příběhů, které si tělo pamatuje mnohem déle než naše vědomá mysl.

A možná je jednou z největších lidských dovedností nevzpomínat méně.

Ale naučit se vzpomínat tak, aby nás minulost už nemusela znovu zraňovat.

Vysvětlení k úvaze:

Tato úvaha nevznikla jako odborný článek o paměti ani jako návod na psychoterapii. Je to zamyšlení nad tím, jak zvláštním způsobem lidský mozek pracuje s minulostí.

Současná neurověda ukazuje, že vzpomínky nejsou neměnným záznamem reality. Když si nějakou událost vybavíme, mozek ji na krátkou dobu znovu "otevře". V této chvíli může dojít k tomu, že se při jejím opětovném uložení změní její význam, emoční náboj nebo způsob, jak ji prožíváme. Tento proces se nazývá rekonsolidace paměti.

To také pomáhá vysvětlit, proč si dva lidé mohou po letech pamatovat stejnou situaci zcela odlišně. Nemusí to vždy znamenat, že jeden z nich vědomě lže. Každý z nás si totiž svou minulost nevědomky skládá znovu a znovu pod vlivem dalších životních zkušeností, emocí i vlastních obranných mechanismů.

Stejně důležité je, že vzpomínky nejsou uloženy jen jako myšlenky. Silné životní události mohou ovlivňovat i naše tělo. Při jejich vybavení se může změnit dech, svalové napětí, srdeční rytmus nebo aktivita autonomního nervového systému. Proto se někdy stává, že člověk na něco téměř nemyslí, a přesto jeho tělo reaguje, jako by se to dělo znovu.

Právě proto při své práci vnímám tělo a mysl jako jeden propojený celek. Ne proto, že bych věřil, že každá bolest má psychickou příčinu. Ani proto, že by bylo možné všechny potíže vyřešit rozhovorem. Ale proto, že zkušenosti, emoce a tělesné reakce spolu často souvisejí mnohem více, než si uvědomujeme.

Smyslem této úvahy není hledat viníky ani zpochybňovat něčí prožitky. Spíše připomenout, že lidská paměť není videokamera. Je živý proces, který se společně s námi celý život proměňuje. A právě v tom možná spočívá naděje – že i když minulost změnit nemůžeme, můžeme změnit způsob, jakým ji dnes neseme.