vzdoruji mu tichem
Mám v sobě démona.
Neříká si o pozornost. Nepotřebuje ji.
Je tam. Sedí si ve stínu. Čeká.
Přichází, když ve mně zhasne světlo.
Je tichý. Nehysterčí.
Jen tiše šeptá.
Že jsem zbytečný.
Že to bolí proto, že jsem slabý.
Že nic nemá smysl.
A já mu věřil.
Ubližoval jsem si.
Ne proto, že bych chtěl umřít.
Ale protože jsem chtěl na chvíli něco cítit.
Cokoliv jiného než prázdno, co mi žralo útroby.
To není žádná poetická temnota.
Je to hnus. Je to realita.
Démon mě chtěl zabít.
Pomalu, potichu.
A hlavně tak, abych to udělal já sám.
Ale překonal jsem to.
Ne díky zázraku. Ne přes noc.
Seděl jsem. Dýchal. Brečel.
A pak zas dýchal. Každý den.
Každý nádech byl odpor.
Každý pohyb byl vzdor.
A jednoho dne jsem pochopil:
Štěstí není smích. Ani slunce. Ani výhra.
Štěstí je mír.
Vnitřní klid.
Chvíle, kdy na chvíli nic nebolí.
Démon nezmizel.
Nikdy nezmizí.
Je součástí mě.
A kdybych ho zabil, zemřel bych s ním.
Tak ho nechávám jít vedle sebe.
Vzdoruji mu vnitřním tichem.
Nekřičím. Nedržím zbraň. Jen mlčím.
Až přijde konec, vezmu ho s sebou.
Položím ho na studenou zem.
Vedle mě.
A ztratí i tu nejmenší moc
.