Soucit?

Jsme ještě schopní skutečného soucitu, nebo to, co se nám dnes děje, je spíš emocionální programování?

Skutečný soucit obvykle vzniká z přímého kontaktu s utrpením.

Vidíme člověka. Nebo jiného živého tvora. Jsme s ním. Cítíme jeho bezmoc. Něco se v nás pohne, aniž by nám někdo říkal, co máme cítit. Je v tom ticho, blízkost, někdy i čin.

Emocionální programování funguje jinak.

Opakováním. Výběrem obrazů. Titulky. Hudbou. Jazykem. Neustálým bombardováním stejného typu podnětů, až se vytvoří reflex.

Ne otázkou: Co si o tom myslíš?

Spíš příkazem: Tohle musíš cítit.

A právě tady začíná problém.

Lidský nervový systém není stavěný na to, aby denně empaticky prožíval stovky tragédií z celého světa. Evolučně jsme byli nastavení na malou komunitu. Rodinu. Kmen. Pár známých tváří.

Dnes vidíš válku. Posunem palce další válku. Nemocné dítě. Na mělčině uvázlou velrybu. Mezi tím reklamu na jogurt. Nebo náramek, který ti během pár vteřin řekne, co je pro tebe nejlepší.

A člověk si skoro pomyslí: To je pecka. Ten musím mít.

Jenže možná už ho dávno má.

A když to chceme dostat úplně blízko realitě?

To všechno zvládneme během sezení v předklonu na záchodě, s obtisknutým prkénkem na stehnech, nebo mezi pojídáním něčeho, co nám padá od pusy, zatímco pronášíme:

"To je hrozně smutný, viď?"

"No to teda."

"Pošli mi to."

A pak jedeme dál.

Mozek začne dělat jednu ze dvou věcí.

Otupí, protože to nejde unést.

Nebo začne reagovat podmíněně. Skoro automaticky.

To už nemusí být soucit.

To může být jen naučená emoční reakce.

Ale pozor.

To neznamená, že každý veřejný projev soucitu je falešný.

Spíš bych položil ostřejší otázku:

Kolik z toho, co cítíme, vzniklo ze skutečného setkání s realitou — a kolik z kurátorsky sestaveného emocionálního feedu?

Dřív to měl na starost velmi dobře placený editor v televizi nebo novinách.

Dnes to často řídí algoritmus.

A je tu ještě jedna nepříjemná možnost.

Někdy "soucit" slouží hlavně nám samotným.

Abychom necítili vinu.

Abychom si potvrdili, že jsme dobří lidé.

Abychom nemuseli řešit utrpení blízko sebe, protože to vzdálené je bezpečnější.

Je jednodušší sdílet tragédii na druhém konci světa než si sednout s vlastním osamělým sousedem.

Skutečný soucit totiž něco stojí.

Ne lajky. Ne symboly.

Čas. Blízkost. Nepohodlí. Přítomnost.

Takže moje odpověď?

Skutečný soucit existuje.

Ale mediální prostředí kolem něj vytvořilo obrovský průmysl řízení emocí.

Otázka už pak není, jestli soucit existuje.

Otázka je mnohem nepříjemnější:

Poznám ještě rozdíl mezi vlastním procítěním a emocí, která mi byla nainstalována?

Vysvětlení k úvaze:

Obrovský živý tvor v bezmoci. Svět mu dal jméno Timmy.

Něco tak velkého, majestátního a zároveň zranitelného v nás automaticky spouští emoci. A to je přirozené.

Jenže kolem podobných událostí dnes nevzniká jen soucit.

Vzniká i mediální rituál.

Celý svět sleduje. Sdílí. Komentuje. Prožívá. Na chvíli se zdá, že jsme všichni spojení v jednom velkém lidském citu.

Ale co vlastně cítíme?

Soucit s tím tvorem?

Bezmoc?

Vztek?

Potřebu být součástí příběhu?

Nebo zvláštní druh kolektivního emocionálního transu?

Tahle událost se stala globální. Prošla přes obyčejné lidi, ochránce přírody, vědce, politiky i milionáře.

Z jednoho konkrétního živého tvora se stal obsah.

A tady ta úvaha trochu píchá.

Kolik lidí by skutečně cítilo totéž, kdyby tam kamera nebyla tak často?

Kolik lidí by plakalo nad velrybou, kterou nikdo nevysílá?

Kolik z té bolesti bylo přímé procítění života… a kolik sociálně sdílená emoce?

Ta velryba se v tom obrazu může stát metaforou všeho utrpení, které dnešní svět promění v podívanou.

A možná ještě jedna nepohodlná myšlenka:

Pro přírodu není smrt automaticky tragédie tak, jak ji čte člověk.

Mrtvé tělo velryby po dlouhé roky živí ekosystém a ten tvoří další pokračující život. 

To neumenšuje náš cit.

Jen to připomíná, že náš způsob prožívání nemusí být jediný možný pohled na realitu.

A ještě hlubší rovina?

Ta velryba může být i obraz člověka.

Obrovská bytost uvízlá na mělčině vlastních emocí, zatímco kolem stojí dav pozorovatelů.

Někdo skutečně cítí soucit.

Někdo jen sleduje.

Někdo si pořizuje fotku.

Někdo sdílí.

A někdo už přemýšlí, co bude další.