Skrytá směna

Už se vám někdy stalo, že se s vámi někdo během několika dnů velmi sblížil, a stejně rychle se z něj stal téměř nepřítel?

Nebo naopak. Děláte všechno pro to, aby vás lidé měli rádi. Rozdáváte svůj čas, energii i pozornost. A když jednou nemáte z čeho dávat, najednou cítíte zklamání, výčitky nebo dokonce nepřátelství.

Často za tím může stát ego.

Ego potřebuje získávat. Investuje svou energii tam, kde očekává návratnost. Touží po uznání, vděčnosti, pocitu důležitosti nebo jistotě, že je přijímáno. Když se očekávaný zisk nedostaví, dokáže velmi snadno proměnit náklonnost ve zklamání.

Skutečné já nic z toho nepotřebuje. Je spíš tichým vědomím než neustálým aktérem. Dokáže přijímat věci takové, jaké jsou, bez potřeby vlastnit, měnit nebo ovládat.

Pokud chcete někoho obdarovat sami sebou, udělejte to nezištně. Ne jako obchod, ve kterém podvědomě čekáte na oplátku.

Protože dar, za který očekáváme odměnu, už není darem.

Jen jednu poznámku k obsahu: z psychologického hlediska za tím nemusí být vždy jen ego. Někdy jde o nezralé citové vazby, strach z odmítnutí nebo idealizaci druhého člověka. Jako filozofická úvaha si  ale myslím, že text drží jasnou a srozumitelnou myšlenku.

Vysvětlení k úvaze:

Tato úvaha popisuje jeden z možných způsobů, jakým může fungovat naše ego. Netvrdí, že takto vznikají všechny konflikty ani že každý člověk jedná stejným způsobem.

Ego přirozeně hledá potvrzení vlastní hodnoty. Když dává svůj čas, energii nebo pozornost, často – vědomě či nevědomě – očekává, že se mu něco vrátí. Nemusí jít o peníze. Může to být uznání, vděčnost, náklonnost, pocit potřebnosti nebo jistota, že jsme pro druhého důležití.

Pokud se toto očekávání nenaplní, může se původní blízkost proměnit ve zklamání, výčitky nebo odmítání. Ne proto, že by se druhý člověk nutně změnil, ale protože se rozpadla naše představa o tom, jak měl vztah fungovat.

Pojem skutečné já zde nepoužívám jako náboženský ani mystický pojem. Označuje spíše schopnost být přítomný, jednat bez skrytého očekávání odměny a přijímat lidi i situace takové, jaké jsou.

Nejde o stav dokonalosti. Spíše o směr, kterým se můžeme postupně učit ubírat.

Poznámka na závěr:

Tato úvaha není diagnózou ani univerzálním vysvětlením lidského chování. Je pouze pozvánkou k zamyšlení nad jedním mechanismem, který se v našich vztazích objevuje častěji, než si býváme ochotni připustit.

Možná stojí za to si občas položit jednoduchou otázku:

Když dávám druhému člověku svůj čas, pozornost nebo lásku, dávám je opravdu svobodně? Nebo někde hluboko uvnitř tiše čekám, že za ně něco dostanu?

Právě odpověď na tuto otázku může někdy odhalit, zda dáváme z nezištnosti, nebo ze skryté potřeby něco získat.