Rozhledny

Každý člověk se nachází na jiné úrovni vědomí.

Nemám tím na mysli nic tajemného ani nadpřirozeného. Vědomím myslím především náš rozhled. Schopnost vidět souvislosti, které přesahují náš vlastní příběh. Vnímat nejen sebe, ale i svět kolem nás. Chápat, že všechno, co děláme, je součástí něčeho mnohem většího.

Právě z tohoto rozhledu pozorujeme lidi, přírodu, události i celý svět. A právě z něj se rodí naše rozhodnutí, naše chování i způsob, jakým přistupujeme k ostatním bytostem.

Nevidíme svět takový, jaký je.

Vidíme ho takový, jak široký je náš vlastní rozhled.

Většina z nás vyrůstá v přesvědčení, že jsme samostatné bytosti. Že existujeme odděleně od všeho ostatního. Přitom jsme součástí něčeho nepředstavitelně většího, co dalece přesahuje nejen nás samotné, ale i planetu, na které žijeme.

Takové tvrzení se těžko dokazuje.

Proto je možná lepší začít u přírody.

Tam můžeme každý den pozorovat, že nic neexistuje samo o sobě. Strom není jen strom. Potřebuje půdu, vodu, světlo, houby, hmyz i čas. Les není jen soubor stromů. Je to živý celek, ve kterém všechno ovlivňuje všechno ostatní.

A možná jsme na tom stejně.

Ve chvíli, kdy jsme ochotni tuto možnost připustit, začne se rozšiřovat náš rozhled. Přestáváme mít potřebu všechno okamžitě hodnotit, škatulkovat a rozhodovat, kdo má pravdu. Ne proto, že bychom rezignovali na vlastní názor, ale protože začínáme vidět více souvislostí.

Lidé odedávna stavěli rozhledny z mnoha důvodů.

Nevystupovali na ně proto, aby byli výš než ostatní.

Vystupovali na ně proto, aby si rozšířili rozhled.

Stejné rozhledny si stavíme i uvnitř sebe.

Každý z jiného materiálu. Někdo ze studia. Jiný z bolesti. Někdo z ticha, meditace, víry nebo dlouhých toulek přírodou. A někdo ji začne stavět teprve ve chvíli, kdy se mu zhroutí svět, který do té doby považoval za jediný možný.

A je dobře, že na tyto rozhledny stoupáme.

Bez nich bychom často zůstali uvězněni ve vlastních jistotách.

Jenže rozhledna nikdy nebyla cílem.

Je pouze místem, odkud se na chvíli otevře širší obzor.

To nejdůležitější začíná ve chvíli, kdy se vrátíme zpátky dolů.

Teprve tam se ukáže, jestli měl výstup smysl.

Jestli jsme si z rozhledny odnesli větší klid. Více pokory. Více pochopení pro druhé lidi. Jestli se náš širší rozhled proměnil v obyčejné každodenní jednání.

Protože skutečné vědomí se nepozná podle toho, jak vysoko člověk vystoupal.

Pozná se podle toho, jak žije, když se vrátí zpátky na zem.

Rozhledna člověka nezmění.

Změnit ho může jen to, co z ní dokáže přinést zpátky na zem.

Úvaha vznikla při přemýšlení nad tím, jak moc záleží na tom, odkud se na svět díváme.

Charlie Chaplin kdysi řekl, že "život je tragédie při pohledu zblízka, ale komedie při pohledu z dálky." Není to jen krásná věta. Je to připomínka, že změna perspektivy dokáže změnit i význam toho, co prožíváme.

Pohled z vyšší rozhledny může přinést klid. Najednou vidíme souvislosti, které nám z běžné úrovně unikaly. Uvědomíme si, že nejsme oddělení od světa, ale jeho součástí.

Stejný pohled v nás ale může vyvolat i strach. Pokud jsme si svou identitu postavili na potřebě mít pravdu, mít věci pod kontrolou nebo být výš než ostatní, širší perspektiva může působit jako ohrožení. Ne proto, že by nám něco brala, ale protože rozpouští představu, že jsme středem všeho.

Rozhledna proto není cílem. Je to místo, odkud si můžeme na chvíli rozšířit obzor. To podstatné se odehrává až po návratu dolů – v tom, jak se díky novému pohledu změní náš každodenní život a vztahy s lidmi kolem nás. 

Rozhledny jsou jen obraz.
Vědomí je jen slovo.
Ale skutečným tématem je změna perspektivy, která člověka promění. 

                                                                                                                                Marek Bednář - Jinovid