Připoutání

Jako kluk z devadesátých let jsem žil životem, který se od toho dnešního lišil snad ve všem.

Poslouchal jsem jinou hudbu. Přemýšlel o jiných věcech. Měl jiné hodnoty i jiné představy o světě.

Přesto se některé věci člověka drží celý život.

Včera jsem si pustil písničky jednoho ze svých nejoblíbenějších zpěváků. Byl to den, kdy jsem si připomněl výročí jeho smrti. Před lety ukončil svůj život.

Seděli jsme doma a s manželkou jsme si o tom začali povídat.

Říkala, jak je smutné, že na něm jeho nejbližší nepoznali, jak moc se trápí. Jak je možné, že člověk může nosit takovou bolest a okolí si jí nevšimne.

Pak přišla otázka, která se objevuje pokaždé, když někdo dobrovolně odejde.

Je to hřích?

Nevím.

Jen jsem řekl, že si představuji člověka, kterému se v danou chvíli celý svět zúžil natolik, že už neviděl žádnou další cestu. Nemusí to znamenat, že jiná cesta neexistovala. Jen se mu už možná žádná jiná neukazovala.

A právě v tu chvíli se náš rozhovor začal ubírat úplně jiným směrem.

Pokud existuje něco jako duše…

Co se vlastně učí?

Často slýcháme, že sem přichází sbírat zkušenosti.

Poznat lásku.

Radost.

Ztrátu.

Bolest.

Soucit.

Možná i nenávist.

Jenže právě tady ve mně už dlouho zůstává jedna otázka.

Pokud duše přichází stále znovu proto, aby sbírala další zkušenosti, kdy ten proces vlastně končí?

A pokud nekončí, není i touha po dalších zkušenostech jen další formou připoutanosti?

Čím déle nad životem přemýšlím, tím méně mi tahle odpověď stačí.

Co když cílem není zažít všechno?

Co když není potřeba projít každou možnou rolí, každým vztahem ani každou emocí?

Už řadu let si všímám jedné zvláštní věci.

Nejvíc nás nebolí to, co přichází.

Nejvíc nás bolí to, co odmítáme nechat odejít.

Držíme se lidí, kteří už dávno odešli.

Představ o sobě, které už neplatí.

Křivd, které se staly před lety.

Touhy, aby život vypadal jinak, než právě vypadá.

Ale možná se nedržíme jen lidí a věcí.

Možná ulpíváme i na vlastních myšlenkách.

Na potřebě všechno pochopit.

Všechno vysvětlit.

Na potřebě najít odpověď na každou otázku.

A někdy možná dokonce i na představě, že ji najít musíme.

Při hledání různých pohledů jsem narazil i na buddhismus.

Ne proto, že bych hledal novou víru.

Ani proto, že bych chtěl někam patřit.

Nejsem věřící člověk. Nepatřím k žádné církvi ani duchovnímu směru.

Jen se snažím lépe porozumět životu a občas se zastavím u myšlenek, které mi nabídnou jiný úhel pohledu.

Jedna z nich mluvila o tom, že podstatou života nemusí být sbírání dalších zkušeností, ale postupné pouštění připoutanosti.

Nevím, jestli je to pravda.

Nevím ani, jestli je vůbec možné na podobné otázky najít definitivní odpověď.

Ale právě tehdy mě napadlo něco zvláštního.

Co když je i moje potřeba najít odpověď jen další myšlenkou, které se nedokážu pustit?

Možná totiž nejde o to prožít co nejvíce.

Možná jde o to pochopit.

A možná ani to ne.

Možná jde o to přestat se za každou cenu snažit všechno pochopit.

Možná není nejdůležitější, kolikrát jsme milovali.

Ani kolikrát jsme trpěli.

Možná je podstatnější, jestli jsme porozuměli tomu, proč se tak pevně držíme lidí, představ i vlastních myšlenek.

Protože pokud se nezmění způsob, jakým ulpíváme, možná budeme stále dokola prožívat tentýž příběh.

Jen v jiných kulisách.

Nevím, jestli existuje reinkarnace.

Nevím ani, jestli existuje duše přesně tak, jak si ji představujeme.

Ale čím dál víc si myslím, že největším úkolem člověka možná není získat co nejvíce zkušeností.

Možná je jím naučit se pouštět.

Pouštět strach.

Pouštět hněv.

Pouštět potřebu vlastnit druhé lidi.

Pouštět představu, že svět musí být podle našich očekávání.

A možná nakonec i potřebu mít odpověď na všechno.

Možná se svoboda neskrývá na konci života.

Možná začíná ve chvíli, kdy už se nemusíme ničeho držet.

Ani svých jistot.

Ani svých představ.

Ani svých vlastních myšlenek.

A možná právě tehdy se duše nepotřebuje naučit všechno.

Vysvětlení k úvaze

Tahle úvaha nevznikla jako pokus vysvětlit buddhismus ani jako hledání odpovědi na otázku sebevraždy.

Vznikla z obyčejného večerního rozhovoru s mojí ženou. Přes vzpomínku na hudbu mého mládí jsme se dostali k tématu lidského utrpení. K otázce, jestli lze vůbec pochopit člověka, který už nevidí žádnou další cestu.

To byl ale jen začátek.

Rozhovor se postupně proměnil v otázky o duši, reinkarnaci, připoutanosti a smyslu života. Ne proto, že bych hledal nový duchovní směr, ale proto, že mě podobné otázky provázejí už mnoho let.

Nejsem věřící člověk. Nepatřím k žádné církvi, náboženství ani duchovnímu směru.

K různým filozofiím přistupuji se zvědavostí. Nehledám v nich pravdu, kterou bych měl přijmout. Hledám různé pohledy na stejné otázky.

Buddhismus byl tentokrát jedním z nich.

Ne proto, abych se stal buddhistou.

Ale proto, že nabízí jiný způsob přemýšlení o utrpení, připoutanosti a svobodě.

Nakonec jsem si ale uvědomil ještě jednu věc.

Možná se někdy nedržíme jen lidí, věcí nebo vzpomínek.

Možná ulpíváme i na vlastních myšlenkách. Na potřebě všechno pochopit. Mít odpověď na každou otázku. Najít definitivní vysvětlení života.

A možná právě schopnost připustit, že některé otázky zůstanou otevřené, není známkou nevědomosti.

Možná je to začátek pokory.

Pokud vás tahle úvaha přiměla položit si vlastní otázku, pak splnila svůj účel.

                                                                 Marek Bednář - Jinovid

A pokud je na celé té úvaze něco, co bych si opravdu přál, pak je to jediné. 
Jednou se naučit pouštět i vlastní myšlenky.