Přečetla, co jsem nenapsal
Včera jsem viděl jeden instagramový příběh.
Chtěl jsem na něj nějak odpovědět, ale nenapadalo mě nic, co by ten okamžik slovy nezmenšilo. Některé věci v nás zanechají pocit, který se vzpírá každé běžné větě.
Nakonec jsem napsal:
"Musím přemýšlet, jak beze slov vyjádřit beze slov."
Už v tu chvíli mě napadlo, že by z té věty možná mohl vzniknout text pro Jinovid.
To jsem ale nenapsal. Jen jsem se snažil zachytit, od čeho se odrazit. Pocítit, co se ve mně vlastně děje.
Po krátké chvíli přišla odpověď:
"Cítím námět na další text pro Jinovid."
Usmál jsem se.
Nejen proto, že mě její odpověď překvapila. Ale především proto, že právě vyslovila něco, co už ve mně bylo, přestože jsem to sám přímo nepojmenoval.
Já jsem přemýšlel, ale nenapsal.
Ona cítila a napsala.
Na krátký okamžik tak nebylo úplně jasné, komu ta myšlenka vlastně patřila. Možná nevznikla pouze ve mně ani v ní. Možná se objevila někde mezi námi a jen čekala, kdo z nás ji vysloví první.
Často máme pocit, že všechno, co se v nás odehrává, patří pouze nám. Že myšlenky vznikají uvnitř naší hlavy a teprve slovy je posíláme ven. Od jednoho člověka k druhému.
Jenže někdy se stane něco jemnějšího.
Byla ode mě dvě stě kilometrů a měla před sebou jen jednu krátkou zprávu. Přesto v ní zachytila i myšlenku, kterou jsem do ní vložil, aniž bych ji přímo vyslovil.
Já ji zatím pouze cítil a hledal pro ni slova. Ona ji v téže chvíli zachytila a pojmenovala.
Nešlo o čtení myšlenek. Spíš o krátký okamžik naladění, v němž někdy dokážeme přijmout i to, co k nám přichází jen velmi jemně.
Možná tomu říkáme intuice. Možná blízkost. Možná obyčejná pozornost.
A možná pro to žádné přesné slovo ani nepotřebujeme.
Na té nejjemnější úrovni totiž někdy stačí, aby dva lidé byli ochotni naladit se jeden na druhého. Ne předvídat jeden druhého. Nedomýšlet si, co si ten druhý myslí. Jen na chvíli ztišit vlastní potřebu mluvit a začít vnímat.
Pak je potřeba mnohem méně slov.
Ne proto, že už o sobě všechno víme, ale protože se nesnažíme každé prázdné místo okamžitě zaplnit vysvětlením. Dokážeme chvíli zůstat i v tom, co ještě nebylo pojmenováno.
Takové okamžiky jsou vzácné právě tím, že je nelze vynutit. Nevzniknou snahou správně se vyjádřit ani potřebou dokonale si porozumět. Objeví se samy v prostoru mezi lidmi, kteří se na chvíli skutečně vnímají.
A najednou zjistíme, že to nejhlubší porozumění nemusí vznikat z množství slov.
Možná vzniká právě tam, kde už jich tolik nepotřebujeme.
Vysvětlení k úvaze:
Úvaha zachycuje okamžik, kdy člověk dokáže z několika slov vycítit i myšlenku, která v nich nebyla přímo vyslovena.
Nejde o čtení myšlenek ani o nic nadpřirozeného. Spíš o jemnou formu pozornosti a vzájemného naladění. Když na chvíli ustoupí potřeba všechno vysvětlovat, můžeme zachytit i to, co k nám přichází pouze v náznaku.
Možná ke skutečnému porozumění nepotřebujeme stále přesnější a delší věty. Někdy stačí být ochotni druhého opravdu vnímat. Pak mezi lidmi může projít mnohem víc, než kolik toho bylo skutečně napsáno nebo řečeno.
Marek Bednář - Jinovid