"Třepetání křídel"

„Podívej, jak je krásný.“

Chlapec drží dlaně semknuté jako pokladnici. Uvnitř se chvěje něco drobného, živého. Jeho oči září nadšením. „Chytil jsem ho!“ vykřikne a chce se rozběhnout pryč.

„Pusť ho, chlapče.“

Klidný hlas staršího muže zazní tiše. Jeho oči hledí kamsi za horizont, jako by už viděl, co se stane. „Motýli nejsou na to, aby byli drženi.“

Chlapec se zamračí a dojde k staršímu muži. „Jen se chci podívat zblízka. Chci ho vidět pořádně.“

„Ale když ho sevřeš, zemře.“

Nechápe to. Jak by mu mohl ublížit? Je to jen dotyk. Jemný, sotva znatelný.

Na důkaz prudce rozevře dlaně!!

Čeká třepetání křídel, ale to se nestane. Místo toho motýl pomalu, jako pírko holubice, klesá k zemi. Tiše, nehlučně. Zachvěje se jen jediné stéblo trávy.

Zůstává nehybně ležet. Jeho křídla už se nechvějí. Na chlapcových prstech zůstává ten jemný prášek jako důkaz ztracené krásy.

Chlapec náhle necítí radost. Jen něco těžkého, co mu usedne do hrudi.

Rozběhne se pryč.

Muž se za ním neohlédne. Jen mlčky hledí kamsi do dálky a sevře dlaně.

Po letech už malému chlapci prořídly vlasy.

Tentokrát už to nejsou dětské, zpocené ručičky. Jsou to ruce pokryté prachem a hlínou.

Jeho prsty už nevědomky sevřely i něco mnohem většího.

Už to není jen jeden motýl. Je to tráva, která zmizela. Je to les, který se proměnil v pařezy.

Dětský hlas ho vytrhne ze vzpomínek.

Otočí se.

Vidí malého chlapce, který drží dlaně semknuté jako pokladnici. Jeho oči září nadšením.

„Chytil jsem ho!“ vykřikne chlapec.

A on už ví, co se stane.

Poklekne vedle něj a položí mu ruku na rameno. Tentokrát je to on, kdo vypráví příběh. O Jemnosti motýlích křídel.

Chlapec se zamračí. „Jen se chci podívat zblízka.“

„Ale když ho svíráš, zemře.“

Vidí tu samou nerozhodnost, tu stejnou touhu pochopit.

Možná tentokrát…

Ale ne.

Chlapec otevře dlaně.

Motýl neodlétne.

Jen nehybně leží. Jeho křídla už se nechvějí.

Na malých prstech zůstává znovu jen ten jemný prášek.

Muž zavře oči.