"Pomíjivé okamžiky lidskosti"
Sedím na promenádě velkého města. Naproti mně sedí muž v ošoupané bundě. Před sebou má láhev s pitím a kousek chleba v igelitovém sáčku. O svůj kousek chleba se dělí s několika holuby. Kolem něj proudí město – hlučné, plné pohybu. Ale pro něj, stejně jako pro holuby u jeho nohou, je to jen kulisa.
S ostychem sahám po fotoaparátu. Co mě k tomu přimělo?
Najednou se u něho zastaví jiný muž. S brunátným výrazem se na něj zadívá. Nemá v ruce drobné, ale krabičku cigaret. Chvíli na bezdomovce hledí, pak vytáhne jednu a beze slova mu ji podává.
Sedící muž mu jeho pohled opětuje, ale ne s prosbou, ne s vděkem, spíš s překvapením. Vezme si cigaretu. Oba si zapálí. Na okamžik mezi nimi nestojí žádné rozdíly. Jen kouř mísící se s okolním vzduchem.
Nikdo neříká nic. Slova nejsou potřeba. Jen pohled. Okem jsem zachytil krátký úsměv sedícího muže. Tohle gesto neřeší hlad, nezmění osud. Ale na pár chvil dává pocit normálnosti. Drobnost, která spojuje.
Holubi kolem něj bez povšimnutí dál sbírají drobky, stejně jako on čas od času sbírá tyto pomíjivé okamžiky lidskosti.