O nás
Všimnout si rozpadu hodnot dnes nevyžaduje žádné vzdělání ani společenské postavení. Stačí projít ulicí. Stačí poslouchat ticho mezi slovy. Všechno se nějak drolí, ale tváří se to, jako by to tak bylo odjakživa.
A přesto pořád čekáme.
Čekáme na nějakou neviditelnou instanci, na úřad, který neexistuje, na komisi, která se nikdy nesejde. Na někoho, kdo bouchne do stolu, i když ten stůl už dávno nemá nohy.
Čekáme, že přijde skupina lidí, která věci spraví, ačkoliv nikdo neví, kde bydlí, co dělají a zda vůbec jsou.
Nikdy nepřijdou.
A tak zůstáváme my. Bizarně obyčejní lidé, kteří mají jen své drobné činy — nic hrdinského, nic viditelného. Jen malá gesta, která se v systému ztrácejí stejně snadno jako papír v podacím okénku.
Ale právě tahle gesta jsou jediný mechanismus, který ještě drží svět v chodu.
Né víra v dobro. Né touha po výsledku. Jen neochotné přijetí faktu, že nikdo jiný to udělat nemůže.
A možná právě to je ten největší paradox:
čekáme na pomoc, která nepřijde, zatímco my sami jsme tou pomocí, které se vyhýbáme.
Vysvětlení úvahy „O nás“:
Tahle úvaha není moralizování ani výčet toho, co je špatně. Je to spíš pokus zachytit zvláštní atmosféru dnešní doby — ten mlhavý pocit, že něco v systému drhne, ale nikdo neví kde přesně.
Jsme zvyklí hledat viníka někde venku: vláda, společnost, instituce, „oni“. Jenže tahle očekávaná autorita, která má zakročit, vlastně neexistuje. Je to jen představa, která nám umožňuje odkládat vlastní odpovědnost.
Úvaha ukazuje, že čekání na „někoho jiného“ je slepá ulička.
Nejsou tu žádní skrytí opraváři světa.
Jsme tu jen my — obyčejní lidé a naše malá, nenápadná gesta, která tvoří skutečný základ všeho, co ještě drží pohromadě.
Nejedná se o idealismus.
Jedná se o to, že bez těch drobných každodenních činů by se svět rozpadl ještě rychleji.
Je to text o přijetí odpovědnosti, která není hrdinská, ale tichá a nenápadná.
A o tom, že „my“ není anonymní dav, ale každý jednotlivec, kdo to čte.