Úvaha o těle, nahotě a o tom, co v lidech opravdu spouští strach
Když lidem řeknu, že pracuju s nahým tělem, většinou ztuhnou.
Někteří se pohorší, jiní se ušklíbnou.
„Cizí? To bych nedělal.“
„Jak na ně vůbec můžeš sahat?“
Jako by se dotek stal něčím podezřelým.
Jako by tělo bylo problém.
Čeho se bojí?
Ne mojí práce.
Bojí se vlastního těla, protože v nahotě nevidí člověka — vidí svoje komplexy, stud, staré rány a věci, které si nosí v hlavě.
Ale já vidím něco jiného.
Vidím stará těla, která vyzařují klid, i když jsou popraskaná časem.
Každá vráska je pravdivější než úsměv na sociální síti.
Když se jich dotknu, cítím život, ne ostych.
Vidím i mladá těla.
Hladká, krásná, ale často sevřená strachem.
Ne z nahoty — ale z toho, že jednou budou vypadat jako ta stará.
To je jejich tabu, ne moje.
A pak přijde ta otázka, kterou už znám nazpaměť:
„A nevzrušuje tě to?“
Ne.
Protože já pracuju s člověkem, ne s fantazií.
Dotek je řeč, ne erotika.
Kdo to nechápe, ten nemluví o mně —
mluví o sobě.
A možná si někdo myslí, že jsem blázen, protože dokážu položit ruce na nahé tělo bez předsudků a strachu.
Ale já vím, že pravda je jinde:
Pracovat s nahým tělem s pokorou je umění.
Pracovat s ním bez pokory je nebezpečí.
Tělo není tabu. Tabu je, že jsme zapomněli, jak se člověk dotýká člověka —bez ostychu, bez přetvářky, bez strachu. A v tomhle tichém prostoru doteku je mnohem víc lidskosti, než by si většina lidí vůbec dokázala připustit.
Vysvětlení:
Když lidem řeknu, co dělám, často je to pohorší.
Děsí je to.
„Cizí? To bych nikdy nedělal.“
„Jak na ně můžeš sahat?“
Říkají to s výrazem, jako bych dělal něco zakázaného.
Nebo špinavého.
Ale to jen oni sami mají problém s tělem — ne já.
Pro ně je nahota pořád něco, co se váže k erotice, studu nebo strachu.
Nedokážou si představit, že se můžeš někoho dotýkat jinak…
s úctou, s respektem, s klidem.
A tak se bojí víc než ti, kdo ke mně chodí.
Ti se nebojí.
Ti jen potřebují, aby se jich někdo dotkl bez očekávání a bez soudů.
Dotek není problém.
Problém je to, co v něm lidi vidí — protože tam často vidí víc sebe než toho druhého.
A já jim to neberu.
Jen jim ukazuju, že existuje jiná cesta.
Pokornější.
Lidštější.
Normálnější, než si myslí.