Napíše ještě?

Přemýšleli jste někdy nad tím, jak působíte na sociálních sítích?

Jste tam opravdu vy?

Nebo ukazujete jen pečlivě vybranou část sebe, která se – možná úplně nenápadně – snaží na ostatní nějak zapůsobit?

Nemusí jít o lež.

Někdy jen chceme být o něco vtipnější. O něco sebevědomější. O něco zajímavější. Schováme své pochybnosti, zvýrazníme své silnější stránky a doufáme, že nás druzí uvidí přesně tak, jak bychom si přáli.

Jenže je v tom ještě jedna zvláštní věc.

Nejde jen o to, jaký obraz vytváříme my. Stejně důležité je i to, jaký obraz si o nás vytvoří ostatní.

Stačí pár vět, několik fotografií nebo krátkých rozhovorů a lidská mysl začne doplňovat zbytek. Vytvoří si člověka, kterého ve skutečnosti ani nezná.

Když tak už si nenapíšeme. Nic horšího se nestane.

Ve své práci to zažívám poměrně často.

Někteří klienti přijdou s představou, že jim budu přikyvovat. Že potvrdím jejich pohled na svět. Že jim dám za pravdu.

Jenže někdy položím otázku nebo nabídnu jiný úhel pohledu.

A najednou se ozve ohlušující ticho.

Mírná křeč v obličeji.

Odvrácený pohled.

Ne proto, že bych chtěl někoho znejistit. Jen se během několika vteřin rozpadne obraz, který si o mně vytvořil.

A možná podobný okamžik čeká i dva lidi, kteří si po měsících psaní přes sociální sítě řeknou:

"Tak kdy se konečně potkáme?"

Jenže když jsme byli od začátku upřímní, není vlastně čeho se bát.

A pokud si ten druhý vytvořil obraz, který nemá se skutečností mnoho společného, není naší povinností ho udržovat při životě.

Buď si sedneme.

Nebo ne.

A v tom nejhorším…

už si nikdy víc nenapíšeme.

Nic horšího se nestane.

Vysvětlení k úvaze:

Tahle úvaha vznikla vlastně z jedné osobní zkušenosti.

Za nějaký čas se mám setkat s člověkem, kterého znám převážně ze sociálních sítí. Dlouhodobě sleduji jeho profesní i osobní život a musím říct, že na mě udělal opravdu silný dojem.

Před časem jsme se krátce setkali během mojí práce. Nebyl to čas na rozhovory, ale stačil k tomu, aby se naše vzájemná pozornost  prohloubila. Od té doby se tak trochu navzájem pozorujeme. Profesně i lidsky.

A právě to mě přivedlo k zamyšlení.

Kolik z toho, co si o druhém člověku myslíme, je skutečně on… a kolik už je příběh, který si naše mysl mezitím sama vytvořila?

Na naše setkání se těším. Ne proto, že od něj něco očekávám, ale protože jsem zvědavý.

Zvědavý na to, co přinese okamžik, kdy se dva lidé přestanou poznávat prostřednictvím obrazovky a začnou se poznávat skutečně.

                                                               Marek Bednář - Jinovid