Na vlastní kůži
„Počkej, až vyrosteš. Až budeš dospělý. Až budeš mít svoje děti. Však on ti život ukáže, zač je toho loket…“
A další. A další podobné věty.
Jestli mi na mém dospívání něco vadilo, bylo to právě tohle. Ne snad samotná slova, ale ta neschopnost rodičů mluvit se mnou o životě skutečně. Konstruktivně. Otevřeně. Ne skrze sudby, které mají nahánět strach z něčeho, čemu ještě nemůžete rozumět.
Později, jako dospělému, mi v paměti ulpělo mnoho příběhů o tom, co se lidem stalo s jejich nejbližšími. Poslouchal jsem je a nechápavě kroutil hlavou.
Jak se to vůbec mohlo těm lidem stát?
Jak se něco takového může dostat mezi lidi, kteří si dlouhé roky tvrdí, že se mají rádi?
Neodsuzoval jsem je. Netvrdil jsem jim, že udělali tuhle nebo tamtu chybu. Jen jsem někde uvnitř věřil, že mně se něco podobného stát nemůže.
Vždyť se smějeme.
Vycházíme si vstříc.
Staráme se jeden o druhého.
Dopřáváme si tolik svobody.
Dal bych za to ruce do ohně, že my budeme výjimka.
Teď, po další odžité části života, sedím, jako bych byl uprostřed ničeho. V chaosu myšlenek a zmatku. Sedím s ohořelýma rukama mezi koleny a v pomalém pohupování dopředu a dozadu se snažím zmírnit napětí, zatímco pozoruji kusy masa odpadávající z rukou.
Tak moc jsem odmítal připustit, že by se něco takového mohlo stát, až jsem si nevšiml, že mi hoří ruce.
Až když ohořely natolik, že už necítím bolest.
Jen dávivý zápach.
A nemohu s tím udělat vůbec nic.
Nikdy do druhého člověka opravdu nevidíte. Do jeho přesvědčení. Do příběhů, které si vytvořil ve své hlavě. Do míst, kam vás třeba nikdy nepustil.
A někdy ani do míst, kam nepustil sám sebe.
Teď už jen doufám, že se ty ruce zahojí. Že jednou přestanu cítit ten zápach spálené kůže. A že budu moct pokračovat dál.
Ne tam, kudy jsem chtěl jít.
Ale tam, kudy bude třeba.
Vysvětlení k úvaze:
Existují příběhy, nad kterými jen kroutíme hlavou. Ne proto, že bychom soudili. Ale protože si nedokážeme představit, že by se mohly stát i nám. Tahle úvaha není o konkrétní události. Je o tom zvláštním lidském momentu, kdy za něco s naprostou jistotou dáte ruce do ohně… a pak ucítíte první pálení, aniž byste už mohli ucuknout. Pointa není konkrétní životní zvrat, ale ten univerzální psychologický moment zlomu.