"Mlčenlivý podvečer" 

Vzduch se ochlazoval a světlo se lámalo v teplých odstínech oranžové a zlaté. Cesta, která se táhla podél vody, se leskla od tající jinovatky a zrcadlila poslední zbytky slunečního žáru. Byl to den, který se nechtěl vzdát a držel se obzoru jako člověk, co se nechce rozloučit.

Chůze byla pomalá, bez spěchu. Můj čtyřnohý společník šel tiše vedle mě, jen občas zvedl hlavu, jako by nasával vůni soumraku. Vítr nesl zvuky z dálky jezera, křik ptáků, šumění rákosí, tiché šplouchání vody. Byla to symfonie konce dne, píseň, která se zpívá jen těm, kdo umí naslouchat.

Právě tak jako mladý labuťák. Jeho hnědavé peří bylo stále znamením mládí, ale v jeho postoji už bylo cosi sebejistého. Držel se stranou od ostatních, ponořený do vlastního ticha. Možná hledal něco, co ještě sám neznal.

Když jsem se náhle otočil, spatřil jsem úsměv. I přes čočku fotoaparátu byl jemný, tichý s odrazem posledního světla v očích. Nebylo třeba slov. Některé chvíle nejsou o příbězích, ale o tom, že se v nich na chvíli ztratíš.

Za moment se slunce dotklo horizontu a svět se na okamžik zastavil.