"Legenda o králi"

V dávných dobách, kdy lesy sahaly až k obzoru a jejich šeptající koruny skrývaly tajemství starší než samotný čas, vládl Jelení král. Nebyl to jen vládce divočiny, byl to duch lesa, stvoření tak vznešené a nesoucí korunu z paroží tak rozvětvenou, že v ní hnízdili ptáci. Jeho hřbet nesl břemeno celého lesa, jeho kroky křižovaly tajemné stezky mezi světy, a na místech, kde padl jeho dech, tam kvetly nové háje. Lesní tvorové mu skládali přísahy, i vítr šeptal jeho jméno mezi větvemi.

Ale žádná vláda netrvá věčně.

Země, která kdysi patřila lesům, se s příchodem lidí začala měnit. Jejich ruce byly těžké sekerami a srdce naplněná hladem po moci. Neznali staré zákony, neslyšeli hlasy stromů.
Už když se první lidé objevili mezi stromy, Tkalci nářků čekali. Šeptali jim o věcech, které nikdy nevlastnili – o síle, která by mohla ovládnout les, o vládě nad světem, kde by se už nemuseli bát chladu, hladu, ani temnoty. Ale k tomu bylo třeba prolít krev. Ten jeden z nich, lovec  se zlatým lukem, který nejvíce Tkalcům naslouchal v jejich šepotu zaslechl, že pokud padne Jelení král, les už nikdy nebude stejný a podlehne jejich hladovění. 

Stalo se to za noci bez měsíce. Vítr se ani nepohnul, jakoby se sám bál být svědkem toho co se proslýchalo. Lovci stačilo vystřelit jediný šíp, posvěcený krví starých bohů. Šíp prorazil srdce krále, který se skácel na zem a jeho paroží se roztříštilo o skály. Krev, tmavá jako podzimní noc stékala do trávy, která už nikdy nebude tak zelená jako dřív. Zvířata prchala, stromy se nakláněly, jako by truchlily. 

A pak nastalo ticho.

Král padl. Les už nikdy nebude stejný.

Dnes místo prastarých korun stromů rostou betonové věže, jejichž stíny dusí zemi, která kdysi dýchala. Řeky, jež kdysi odrážely hvězdy, se kalí odpadky a žízní po dešti, který přichází čím dál méně. Vítr už nešeptá legendy, jen unáší popel spálených hájů. A lidé? Zavřeli oči před tím, co způsobili – i před sebou navzájem. Zapomněli naslouchat, zapomněli, že i oni kdysi patřili přírodě. 

Za sychravých nocí se mlha váže mezi zbylé stromy a polem se rozléhá tiché skučení větru, někteří tvrdí, že slyší ozvěnu jeho kroku. Jeho kostra leží v polích jako připomínka toho, co bylo ztraceno. Ale legendy teď znovu šeptají, že dokud existuje poslední strom, poslední stopa divočiny, Jelení král se může vrátit.

A v noci, když měsíc zčervená a vítr zavane jinak než obvykle, někteří přísahají, že viděli siluetu velkého jelena – bez těla, jenom stín a světlo v jeho prázdných očích. Čeká. Až lidé jež posedli Tkalci nářků zaplatí cenu za svůj zločin. Až přijde čas, kdy ho les znovu povolá k životu.

"Ne dnes. Ne zítra. Ale až vítr zavane jinak a lidé si vzpomenou na to, co zapomněli. Pak se Jelení král vrátí."