"Ledová pouta"

Na břehu jezera vidím v dáli muže stojícího po kolena v ledové vodě, jak pozoruje rákosí. Co tam dělá? Není mu zima? Dojdu dál na vyvýšené místo, abych lépe viděl. Pohled mě ujišťuje, že je tam skutečně jen z vody rostoucí rákosí.

Muž se náhle otáčí a pomalým krokem odchází z vody. Zvědavost je silná. Nedá mi to. Po muži už ani stopy. Z dálky vidím jen rákosí. Přicházím blíž až na samotný okraj břehu. Cítím omamující chlad vody, jak se mi pomalu blíží k nohám a celému tělu. Znejistím, ale stále vidím jen rákosí.

Překonám se, protože co když přece…? Voda je ledová. Hned jak se jí dotknu, cítím, jak mi svírá kůži, jak mi každý krok proniká až do morku kostí. Nohy se jako by zastavily, zmrazily. Voda mě svírá, drží, nechce pustit. Každý další krok je těžší než ten předchozí, jako by mi nohy svíraly těžké okovy, co mi brání jít dál. Cítím, jak mi ztuhlo celé tělo, jak mě ta bolest zasahuje do hloubky. Přitom vím, že je to jen pár kroků. Ale ta ledová tíha, ta ztuhlost, to všechno mě sráží zpátky.

Stojím ve stejném místě jako ten muž přede mnou. Ale vidím jen rákosí.
Jsem zmatený, zklamaný. Podivín, říkám si. Zlobím se. Je mi zima. Neviděl jsem nic než rákosí.

I lidem, kteří se v příběhu našli nebo zatím vidí jen rákosí.