"Krok za krokem"
Vítr se proháněl po otevřených pláních, ohýbal holé větve stromů a vířil suché listí pod nohama. Nebe bylo těžké, zatažené, jako by se každou chvíli mohlo spustit sněžení. Ale ona šla dál. Pevný krok, ruce v kapsách dlouhého kabátu, klidný pohled upřený do dálky.
Bylo to její místo. Ticho lesů a polí, kde mohla být sama se svými myšlenkami. S každým krokem se od ní odlepovaly starosti a obavy. Tady se dýchalo jinak. Hlouběji.
Pak se za ní ozvalo zašustění. Chvíli nato se k jejímu boku připojil Bruno věrný společník, který s čenichem u země zkoumal každý kout cesty. Neodmyslitelná dvojice, jejichž toulky byly spíš rituálem než obyčejnou procházkou.
Dnes byla obloha neklidná, ale ona v tom našla krásu. Ve stínech, v rozmazaném světle, v kontrastu tepla svého dechu proti studenému vzduchu. A když se slunce na okamžik prodralo skrz mraky, vrhlo na krajinu zlatý odstín, jako letmý dotek vzpomínky na léto.
Když kráčela dál, pes se k ní přitulil, jakoby věděl, že ji něco tíží. Možná mu to řekla mlčením a on to jen cítil. Tak spolu pokračovali. Krok za krokem.
A s každým dalším krokem byl svět zase o něco lehčí.