"Když se dívám k Šumavě"

Louky už ztratily poslední zbytky zimní bělosti a teď čekají, až je jaro zbarví do zelena. Vzduch je stále chladný, ale slunce se nevzdává – na okamžik zalévá koruny stromů teplým světlem, než se skryje za těžké mraky.

V dálce, až na obzoru, se vlní šumavské kopce. Zdají se nedosažitelné, zahalené v modravém oparu, tiché a trpělivé. Kdykoliv se na ně zadívám, vzpomenu si na svého přítele. Na krátké rozhovory, které vedeme, i když je na míle daleko. Na ticho, které nikdy není prázdné, protože v něm stále něco zůstává.

Je to okamžik mezi dvěma obdobími – zima už odchází, ale jaro ještě nepřišlo. Jen ticho, klid a pocit, že všechno má svůj čas.