Jak správně....

Kdykoliv se ke mně dostane článek o nějakém novém zdravotním vynálezu, zastavím se.

Čtu. Přemýšlím. A snažím se pochopit nejen to, co ten přístroj umí, ale také proč vlastně vznikl.

Nemám na mysli technologie, které zachraňují životy. Nemluvím o přístrojích na urgentních příjmech ani o věcech, bez kterých by dnes mnoho lidí nepřežilo. Myslím tím nekonečnou řadu zařízení, která mají zlepšit, podpořit, stimulovat, optimalizovat nebo opravit něco, co jsme ještě nedávno považovali za běžnou součást života a dokázali ovlivnit vlastním úsilím, pozorností a časem. A právě v tom čase jsme měli jedinečnou možnost soustředit se na sebe. Být se sebou.

Nedávno jsem četl o neinvazivním přístroji na podporu a aktivaci pánevního dna. Patent. Technologie. Inovace.

A přistihl jsem se při zvláštní představě.

Jednou možná člověk vstoupí do malé budky. Za pár minut z ní vyjde opravený. Srovnaná záda. Aktivované svaly. Upravený spánek. Lepší nálada. Vyřešený stres.

A proč?

Aby mohl běžet dál.

Na další schůzku. Další termín. Další deadline. Další den, kdy nebude mít čas být člověkem, ale bude mít čas být výkonný. 

Máme kurýry, kteří nám přivezou nákup až ke dveřím.

Máme pomocníky na úklid.

Máme služby na hlídání dětí.

Máme chytré domácnosti, které za nás hlídají světla, topení i spotřebu energie.

Máme náramky, které měří náš spánek, tep a počet kroků.

Máme auta, která začínají přemýšlet za nás.

Míříme na potraviny skenerem, abychom u pokladny ušetřili tři minuty.

A pak mají skener všichni.

U samoobslužných pokladen stojí fronta.

Pokladní nikde.

Paní v důchodu před vámi svádí hrdinský souboj s dotykovou obrazovkou a připadá si jako v posledním dějství Star Wars.

A stejně tam nakonec strávíme víc času, než kdybychom si prostě vystáli obyčejnou frontu.

Téměř každý rok přibude další technologie, která nám má ušetřit čas.

A přesto většina z nás žije, jako by potřebovala třicetihodinový den.

To není kritika těch vynálezů.

Pokud nám každá nová technologie šetří čas, ale my ho máme pocitově stále méně, možná nehledáme řešení na správném místě. 

Nebo si opravdu někdo myslí, že všechny tyhle vynálezy nám pomohou zpomalit?

Rozumím modernímu světu. Nebo si to alespoň myslím.

Vnímám ho jako proces, který už dávno překročil možnosti jednotlivce. Nápad střídá startup. Startup střídá investor. Investor hledá trh. A co nevidět vzniká další řešení problému, který možná před několika lety ještě ani neexistoval.

Neříkám, že je to špatně.

Jen si někdy kladu otázku, jestli se náhodou nesnažíme technologicky řešit důsledky života, který jsme si sami technologicky vytvořili.

Jestli místo návratu k sobě nevyrábíme stále dokonalejší nástroje, které nám umožní od sebe utéct ještě o něco dál.

Možná nám jednou budou přístroje připomínat, jak správně dýchat. Jak chodit. Jak spát. Jak odpočívat. Jak cítit vlastní tělo.

A možná právě tehdy zjistíme, že jsme se stali mistry v opravování něčeho, co jsme nikdy pořádně nepochopili.

Za mě jsme každým podobným vynálezem o malý krok blíž ke ztrátě něčeho velmi podstatného.

Ke ztrátě lidské podstaty, kterou možná ani nestihneme poznat.

Vysvětlení k úvaze:

Když se učíme lépe dýchat, nevnímáme jen dech. Poznáváme své napětí, strach, spěch nebo únavu.

Když se učíme odpočívat, neobjevujeme jen odpočinek. Zjišťujeme, proč odpočívat neumíme.

Když pracujeme s vlastním tělem, neformujeme jen svaly. Setkáváme se sami se sebou.

Možná právě proto mě podobné vynálezy vedou k otázce, zda se někdy nesnažíme zkrátit cestu, na které bylo to nejcennější právě samotné putování.

Možná totiž nehledáme jen lepší pánevní dno, lepší spánek nebo lepší držení těla.

Možná hledáme něco, co se nedá změřit, patentovat ani vyrobit.

Možná hledáme sami sebe.

A možná právě proto existují cesty, které není možné obejít.

Autor: Marek Bednář | Jinovid.