Kdo vlastně jsme?

Řekl bych to asi tak, že ve skutečnosti nevíme, kdo jsme.

To, že děláme nějakou práci, je jen naše společenské zařazení. To, jak se jmenujeme, je jen proto, abychom se mezi sebou orientovali. Jsme lidé, což je také jen označení.

Ale vůbec nevíme, co jsme a proč tu jsme.

A jak v tom všichni plaveme, snažíme se na sobě vytvořit nějakou roli, která nás tím životem má provést. Budujeme si identitu. Představu o tom, kým jsme.

Jenže časem se snadno stane, že si tu identitu spleteme sami se sebou.

Pak přijde život a začne ji rozebírat.

Rozpadne se vztah.

Ztratíme práci.

Děti odejdou.

Tělo zestárne.

Změní se názory.

A člověk najednou zjistí, že to, co považoval za sebe, byla jen jedna z mnoha vrstev.

Když odložíš jméno, povolání, názory, role, vzpomínky i příběhy, které o sobě vyprávíš, zůstane otázka:

Kdo vlastně jsem?

A na tu nikdo nemá definitivní odpověď.

Možná proto už ani nehledám velkou pravdu.

Jediné, co mi z toho vychází, je hledat soulad.

Ten, který necítíme v hlavě, ale někde hluboko uvnitř sebe.

Postupně se ho přestat bát.

Možná nikdy nezjistíme, kdo doopravdy jsme a proč jsme tady. Ale můžeme se učit naslouchat tomu tichému pocitu souladu uvnitř sebe. A když už nevíme, jaký má život smysl, můžeme se alespoň snažit, abychom během té cesty nedělali na světě zbytečný bordel. 

Vysvětlení k úvaze:

Tahle úvaha vznikla během jednoho zvláštního rozhovoru.

Nebo spíš textového přepinkávání mezi filozofováním, pohledem na svět a jahodovými knedlíky k snídani.

A právě to mi na tom přijde zajímavé.

Ty největší otázky totiž často nevznikají ve chvílích, kdy je hledáme. Nepřicházejí při slavnostních projevech ani při studiu moudrých knih. Objeví se úplně obyčejně. Mezi řečí. Mezi dvěma zprávami. Mezi úvahou o smyslu života a debatou o tom, jestli jsou jahodové knedlíky vhodná snídaně.

Jednou z těch otázek byla i ta nejprostší:

Kdo vlastně jsme?

A čím déle nad tím přemýšlím, tím méně si myslím, že na ni existuje definitivní odpověď.

Možná není naším úkolem ji najít.

Možná stačí naučit se rozpoznávat ten tichý pocit souladu uvnitř sebe. Ten okamžik, kdy jsme navzdory všem rolím, názorům a příběhům na chvíli opravdu sami sebou.

A možná je to nakonec mnohem důležitější než všechny odpovědi světa.

Včetně těch o jahodových knedlících.