Hledání viníka
Když člověk neumí odejít ze své nepohody, často ji začne rozdávat kolem sebe.
Je to překvapivě častá a velmi lidská situace. Na první pohled působí nelogicky: můžeš odejít — netrpíš — nikomu neškodíš. Jenže člověk nefunguje čistě racionálně. V pozadí běží psychologické mechanismy, které mají jediný cíl: snížit vnitřní napětí.
Když zůstáváme v něčem, co nám vadí, vzniká otázka:
„Proč tu vlastně jsem?“
Tohle napětí je nepříjemné. A jedna z nejjednodušších obran je posunout problém ven — najít viníka. Nepohoda se tak přestane jevit jako naše rozhodnutí a začne vypadat jako důsledek okolí.
Neříkáme si:
„Zůstávám, i když mi to ubližuje.“
Ale spíš:
„Zůstávám kvůli nim — oni jsou ten problém.“
A právě tady se rodí podrážděnost, rýpání nebo zhoršování atmosféry. Většinou to není vědomá snaha někomu ublížit. Je to spíš nezralý způsob, jak regulovat vlastní nepohodu — tlak uvnitř hledá cestu ven.
Paradox je v tom, že čím nepříjemnější prostředí člověk vytvoří, tím víc si může potvrdit svůj vnitřní příběh:
„Vidíš? Je to tu špatné. Já za to nemůžu.“
A tak místo odchodu zůstává — a nepohoda se šíří dál.
Vysvětlení k úvaze:
Čas od času se v lázních setkám s klientem, u kterého už na začátku cítím, že tohle setkání nebude snadné. Ne proto, že by byl špatný nebo problémový — ale proto, že nejsem ten terapeut, který mu v danou chvíli dokáže zprostředkovat pohodlí a zážitek, jaký očekává. A to je důležitý rozdíl.
Jako terapeut si nemohu dovolit tohle vyslovit hned na začátku. Působilo by to zmateně a neprofesionálně. V tu chvíli dává smysl jediné: zůstat přítomný, pracovat nejlépe, jak umím, a dát prostor, aby si klient sám uvědomil, co mu vyhovuje — nebo ne.
Někdy to vyjde. Setkání skončí předčasně s úsměvem a oboustranným pochopením, že jsme se prostě minuli v jeho očekáváních. Jindy se ale projeví právě ten mechanismus, o kterém je řeč v úvaze: nepohoda se začne přelévat do atmosféry. Napětí, které klient neumí pojmenovat ani opustit, hledá cestu ven.
A tehdy stojí terapeut před těžkou výzvou — nebrat si cizí nepohodu osobně, nevracet ji zpět, ale udržet prostor co nejčistší. Protože někdy není cílem procedury dokonalý zážitek, ale prosté setkání s limitem: pochopení, že ne každé spojení musí fungovat a já mohu odejít, v klidu říct, nesplnilo to mé očekávání. Jak mám prosím postupovat, abychom to vyřešili. Největší chybou je lhát a vymýšlet si, protože víme, že lžeme z vlastního strachu a víme to. Ta situace se vrátí znovu a znovu.
A i to je součást práce s lidmi.