Absurdita 21. století

Často dnes slýcháme, že je absurdní, aby se určité věci děly právě ve 21. století.

Jako by samotný letopočet měl být důkazem, že jsme se jako lidé někam posunuli. Jako by plynutí času automaticky znamenalo větší moudrost, soucit, odpovědnost nebo úctu k životu.

Jenže 21. století je pouze údaj v kalendáři.

Vypovídá o tom, kolik času uplynulo. Ne o tom, jak moc se vyvinul lidský, ba dokonce společenský charakter.

Technologicky jsme urazili obrovskou cestu. Dokážeme během několika vteřin spojit lidi na opačných stranách světa. Umíme nahlížet do vesmíru, pracovat s genetickou informací, prodlužovat život a vytvářet věci, které by ještě před několika generacemi působily jako zázrak.

To všechno je skutečný pokrok.

Jenže technický pokrok není totéž co vývoj člověka.

Lidský charakter se nevyvíjí podle data. Formuje se především tím, čemu je vystaven. Překážkami, odpovědností, nejistotou, ztrátami i radostí. Roste tehdy, když se učíme nést důsledky svých rozhodnutí a hledat cestu i tam, kde žádná není připravená.

Pokud ale stále více usilujeme o to, aby byl život bez překážek, bez čekání a bez nepohodlí, nemůžeme se divit, že zároveň ubývá příležitostí, na kterých se lidský charakter utváří.

Nadbytek sám o sobě není problém. Problém nastává ve chvíli, kdy si přestaneme uvědomovat jeho hodnotu. Když přestaneme být vděční za to, co máme. Když začneme považovat samozřejmost za nárok a odpovědnost přenecháme někomu jinému.

Máme stále více možností, ale ne nutně větší ochotu dělit se.

Máme více informací, ale ne vždy více porozumění.

Máme dokonalejší nástroje, ale to ještě neznamená, že jsme se naučili lépe zacházet se sebou navzájem.

Možná tedy není absurdní, že se násilí, bezohlednost nebo touha po moci objevují i ve 21. století.

Možná je absurdní spíš naše očekávání, že se lidská povaha změní jen proto, že se změnilo číslo letopočtu.

Je docela možné, že za sto let budou lidé naši dobu považovat za absurdní. Stejně tak je ale možné, že jejich svět bude v něčem ještě absurdnější než ten dnešní.

Jenže i absurdita je jen pohled.

Nevzniká sama od sebe. Vychází z hodnot, očekávání a z toho, jak hluboce si vážíme života. To, co je pro nás dnes nepředstavitelné, může být pro budoucí generace běžné. A to, co dnes považujeme za normální, může jednou působit jako hluboké selhání.

Možná bychom se proto neměli ptát, proč se něco takového děje právě ve 21. století.

Možná bychom se měli ptát, zda jsme za těch jednadvacet století skutečně dospěli jako lidé.

Na závěr bych rád dodal jednu věc.

Tato úvaha není kritikou lidí, kteří dnes mluví o absurditě událostí 21. století. Ani není reakcí na konkrétní rozhovor nebo názor.

Je pouze zamyšlením nad tím, jak často spojujeme plynutí času s představou, že se musí automaticky vyvíjet i člověk.

Protože čas mění kulisy.

Technologie mění možnosti.

Ale člověka mění jen to, čemu je ochoten čelit.

Poznáme, kdo je z 21. století a kdo z minulosti, proč ale automaticky předpokládáme, že člověk narozený dnes má mít vyspělejší charakter a společenské hodnoty jen proto, že žije v modernější době? 

Vysvětlení k úvaze:

Tato úvaha nevznikla jako polemika s lidmi, kteří dnes mluví o absurditě událostí ve 21. století. Rozumím tomu, proč tuto větu používají. Když jsme svědky války, násilí nebo lidského utrpení, působí to vzhledem k našim technickým možnostem opravdu absurdně.

Mým cílem ale bylo podívat se na stejnou věc z jiného úhlu.

Často předpokládáme, že plynutí času automaticky znamená i vývoj člověka. Že když jsme technologicky vyspělejší než naši předkové, musíme být vyspělejší i po stránce charakteru. Jenže mezi technickým pokrokem a vnitřní zralostí neexistuje přímá souvislost.

Charakter člověka se neformuje letopočtem. Formuje se tím, jak žije, čemu čelí, jaké hodnoty přijímá a jakou odpovědnost je ochoten nést.

Proto si myslím, že samotná věta "je přece 21. století" není argumentem. Je pouze označením času.

Stejně tak je možné, že za sto let budou lidé považovat naši dobu za absurdní. Ne proto, že budeme žít v jiném století, ale proto, že se změní jejich pohled na svět. Absurdita totiž není vlastností času. Je odrazem lidských hodnot a očekávání.

Smyslem této úvahy proto není hledat viníka ani zlehčovat současné dění. Je připomenutím, že skutečný vývoj lidstva nelze měřit jen tím, co dokážeme postavit nebo vynalézt, ale také tím, jak se k sobě navzájem chováme a jakou hodnotu přikládáme samotnému životu.

                                                                                                         Marek Bednář - Jinovid